Blíže nespecifikovaný bar nejmenovaného clubu Vila Rosa. Dvojice sedící v jedné z diskrétních - jak to jen nazvat (vypadá to jak kupé ve vlaku, ale tam mají stoleček jen ti dva šťastlivci u okna), (a box, to je snad mj. jen přihrádka na poště, ne?), (kóje...?, fujtajbl, nejsou to ty drátěné příbytky pro vzpurné podpantofelníky v suterénech paneláků?)... takže v diskrétním tentononc, pro který v češtině neexistuje přiměřený ekvivalent.
A dialog. Řekla jsem dialog? No, ale ano, mohu tomu tak říkat:
„Je tu takové zajímavé prostředí. Zajímavé, ale příjemné. Víte, jsem ještě trochu nesvá. Nikdy jsem se neseznamovala na inzerát... Né, že bych to potřebovala! Ale připadlo mi to jako zajímavá možnost - víte, taková lákavá vůně dosud neochutnaného. Nejdřív jsem si jen přečetla inzeráty hledajících mužů, ale za chvíli jsem měla dojem, jako kdybych sledovala nejmíň třístejpadesátejčvtrtej díl nějakýho mexickýho seriálu, kde se furt nic neděje a kde se to nic opakuje v různých barvách duhy. Hele..., řekla jsem v barvách duhy...! Možná že mám i nějaký básnický střevo, ha, ha, ha! Nemyslíte si, že se ti chlapi sami tak nějak ponižují? To je samý: solventní, finančně nezávislý, s vlastním domem nebo bytem, autem, nekuřák, abstinent, na úrovni a podobně. Divím se, že tam taky nenapíšou: souložím zásadně jen podle harmonogramu. Copak to sou stroječky na výrobu plánovaný spokojenosti? To je šampaňské...? Chutná to jak kozí... Ale ne, číšníka nevolejte. Já nejsem žádná madam, to si nemyslete. Já jsem z prťavé vesnice. Předlánce. No vidíte, taky jste to v životě neslyšel. Teď, když to ochutnávám víc, tak to už není tak špatný. Akorát moh ten číšník s tou flaškou trochu zatřást, než ji otevřel. Jak tak na to tak koukám, vidím jen jednu bublinku, která lítá jako blázen sem a tam a snaží se tvářit, jako kdyby jich bylo aspoň sto. Vidíte to taky? Když jsem byla mladší, ochutnaly jsme s Mouchou kde co, když se nikdo nedíval. Třeba tátovi pivo ze džbánu jsme ochutnávaly pravidelně. Ale měly jsme to s těmahle našima tajnejma vášněma složitý. Víte, to je nejhorší, když jste z vesnice, kde když si stoupnete na jeden konec, tak vidíte, jak na druhým sousedovic Vořech konečně dohonil Novotných prašivou čubku a užívá si s ní. Se všemi detaily i bez dalekohledu. No, tak tahle malý ty Předlánce jsou. Moucha - teda Vendulka Mouchová...! Ještě dneska se musím smát tomu divadlu, který mi předvedli naši. Mně bylo tenkrát teprve patnáct, když k nám měla Moucha, který tenkrát bylo taky patnáct, - to je náhoda, co? - přiject poprvý na prázdniny. Ona vlastně byla tátovou neteří, ale můj strejda už tehdá byl s její mámou rozvedenej spoustu let. Tejden předtím se naši dohadovali, kdo mi to má říct a chodili kolem toho jako kolem horký kaše. Nakonec to padlo na tátu, ale ten se z práce ten den nevrátil a přišel domů až v noci z hospody, a jako dělo. Nakonec si máma se mnou sedla v kuchyni a pak z ní jak z chlupatý deky vylezlo, že Moucha má dvě maminky. To víte, tenkrát za totáče! Dneska člověk jen pokrčí ramenama: no a co, třeba tři. Ale tehdy! Maminka u stolu vypadala, jako když se stydí za celý ženský pokolení a já, která celou dobu předtím věděla houby s octem, jsem až nadskočila. Zprvu jsem si říkala: nějaká otravná holka, kterou vůbec neznám. Kdyby to byl aspoň kluk! Určitě bude žvanit o kamarádkách ze školy a bude s ní děsná nuda...! A nebyla. Prej to má svý výhody. Jaký? No různý. Chlapi jsou až na těch pár chvilek hrozný, a někdy i v těch chvilkách... Pardón, tím jsem nemyslela vás, vás přeci ještě ani neznám, to mluvím jenom o těch, který znám. Mouchu tam u nás taky nikdo neznal a tak jsem se s ní domluvila, že dojde do krámu do Vísky koupit flašku vína a půjdem na Hradec, to je takovej kopeček směrem na Pertoltice... To víte, chtěla jsem se něco bližšího dozvědět, ale protože tyhle věci byly v tý době tabu, tak jsem byla trošinku nervozní a myslela si, že mi kapka vína odbourá zábrany. Fakt je, že jsem se tenkrát pořádně odbourala, ha, ha, ha...! Moucha se vrátila se Svíčkou a dvěma salátovejma okurkama, prej aby bylo co k zakousnutí. Co, na co měla? Jo ták, ne svíčku jako svíčku, ale Svíčku jako víno. My nebyly žádný pyromanky, nemyslete si. Za půl hodinky jsem už byla v náladě a konečně se Mouchy zeptala, jestli někdy ty svý dvě maminy šmírovala při tom. No jasně, a ne jednou. Ale co mi říkala, to vám vyprávět nebudu, to by byla ztráta času. Vždyť dneska stačí otevřít nějakej časopis nebo si pustit video a máte to tam jak namalovaný. Ale já byla jak v sedmým nebi! Tenkrát to pro mě byly samý nový zajímavý věci a vlastně i kvůli tomu jsem
to slízorys? Nó... to je přeci ten pumprlík, taková ta mrňavá věcička v ženský tý..., aspoň normálně mrňavá...! Jakej klítoris? No dyť to říkám: slízorys. Vám to připadá zajímavý?! No mně spíš hnusný, když si představím, jak bych si to musela furt v kalhotkách rov..., a každou chvíli mi to někudy vylezlo nebo někam zalezlo... No, aspoň v první chvíli, kdy jsem se o tom dozvěděla, tak jsem myslela, že se pozvracím. Doopravdy netuším, co s tím ty místní chlapi v hospodě tolik nadělaj, prej o tom mluvěj víc než o polu nebo o fotbale. A to tu věc viděli jen dva: Vilém a pak Franta! Ne, ne, ne! Už ani slovo o tý..., o tom! Kde jsem to skončila...? Jo, Moucha najednou vyhrkla: Ty brďo! Já sem z toho skoro hotová! A to víno! Musím se vyčůrat! Chápejte - nešla někam za roh nebo tak. Tak, jak tam stála, stáhla si džíny a kalhotky a čurala. A já si nemohla pomoct, já prostě od tý její malý Vendulky nemohla odtrhnout oči. Byla taková drobounká, blonďatá, bezbranná... Moucha se najednou začala zoufale rozhlížet a pak říká: Jarmilo, Jarmilko, nemáš nějaký kapesník...? Vytáhla jsem kapesník, ale odstrčila její nataženou ruku a sama ji začala jemně otírat a radši se jí nedívala do tváře, abych se sama nelekla toho, co dělám. I když jsem byla v tý době obyčejnej amatér, brzo jsem nahmátla tu fazolku, ten Vendulčin nosánek... No, nedívejte se na mě tak, já jako panna, tyhlety všecky řeči, Turovic Franta v akci a teď tohleto - já byla celá rozrajcovaná a všecko mi bylo jedno. A za to, že na mě tak civíte, vám řeknu ještě poslední věc: ty okurky jsme nesnědly! A buďte tak laskav, pane, a PŘESTAŇTE MI ČUMĚT NA KOZY! Celej večer tu dřepíte, skoro furt mlčíte a čumíte na mý kozy. A já abych tu obstarala všechnu zábavu! Vy chlapi jste fakt děsný. Já vám tady vykládám takový zajímavý věci, abyste se o mně dověděl víc a vy neřeknete za celej večer ani fň, a jenom čumíte na moje kozy! A netvařte se, že to není pravda. Vidím, co vidím, ne? Co nějaký duševno, to je vám putna, co? Kozy, Vendulka a slízorys - to je jediný, co vás zajímá, co?! A já blázen si myslela, že zkusím žít tak nějak normálně - jako ženská a chlap, jako partneři, jako milenci, který jsou jedna duše. Vy! Kdyby polštáře vypadaly jako kozy, tak se v nich budete válet celej život. Moje zlatá Muška! Vrátím se k ní. Ne nashledanou, ale sbohem, pane. A ty kozí chcanky si dopijte sám...!“
A s třísknutím dveří odkráčela z clubu a mně zbývá snad už jen doplnit, že z tohoto kratičkého zdokumentovaného téměř dialogu je potřeba vzít si ponaučení, že sexuální zkušenosti nepřiměřené věku mohou velmi negativně ovlivnit sexuální dospívání adolescenta, v tomto případě děvčete, které by se jinak pravděpodobně vyvíjelo jako solidní, naprosto konformní občan... občanka, která se odpoledne vrátí z Juty nebo kravína, poklidí dobytku, nakrmí králíky, nasype slepicím, seřeže haranty, mrkne se na třístýpadesátýpátý díl znovuosleplé Esmeraldy, vrazí pár facek na mol ožralé hlavě rodiny, vracející se z hospody a mumlající jako vždy cosi o Hynkovi, a ve středu a v sobotu nechá chvilku vrzat postel...
