Motorek zakvílel ve vysokých otáčkách a jenom okamžik nato se zoubky elektrické pilky zařízly do sádrového obvazu na mojí končetině. Ta blonďatá sestřička, která s jistotou vedla svůj nástroj až do finále, kdy sádra s žuchnutím odskočila na zem, se na mě vítězoslavně usmála.
Vlastně už od chvíle, kdy jsem předtím ztěžka dosedl na lavici v čekárně, se mi honily hlavou představy, koho asi vevnitř potkám. Vedle jmenovky mého známého chirurga totiž od posledně přibyla ještě jedna. Veřejnosti oznamovala, že službu konající sestra se jmenuje Ivana Veselá a už jméno samo mě vybízelo, abych popustil uzdu své fantazii.
Navíc po měsíci a půl se sádrou, ale bez sexuálních aktivit jsem byl docela vyhládlý. Z mého posledního "objevu" se totiž vyklubala sportovkyně posedlá touhou celé dny si týrat tělo. Podařilo se jí celkem lehce přemluvit mě k víkendu na horách. Moje představy o pohodově strávených večerech ve vytopené chaloupce u krbu však dostaly na frak už v pátek odpoledne na sjezdovce. Co s přehledem prosvištěla ona, zdaleka jsem nedokázal já. Po nehezkém pádu následovalo tlumené křupnutí a vzápětí mě poprvé v životě odváželi vrtulníkem. Potěšení kalilo jen to, že helikoptéra patřila záchrance a aby si ulevili od řevu, který jsem ustavičně vydával, pro jistotu mě utlumili řádnou dávkou sedativ. Nelze se divit, že se na mě "mistryně sportu" takřka ihned vybodla.
Přes pošramocenou sebedůvěru, následek to nedávných zážitků, jsem se pokusil tu pěknou sestřičku pozvat aspoň na kafe. A příjemně mě překvapilo, že se nijak nezdráhala a souhlasila (Vlastně při dnešních platech ve zdravotnictví bych se asi neměl divit - ona sama si něco takového asi příliš často dovolit nemohla). Za několik málo hodin jsme se sešli v mé oblíbené kavárně Jubileum. Následovalo veskrze příjemných pár hodin s kávou, koňakem a povídáním o všem možném. Jen mě trochu zaráželo, že Ivanka používá skoro neustále zdrobněliny a že i číšníci se pošklebovali, když mě opakovaně oslovovala čumáčku. koneckonců sama mi přiznala, že je trochu infantilní, ráda si hraje a v práci je kvůli tomu často terčem více či méně nevkusných vtipů.
Připozdilo se. Vyrazili jsme směrem k mému staromládeneckému kutlochu, který se, alespoň pro tuto noc, měl změnit v hnízdečko lásky. V lednici se už chladila pohotovostní flaška šampusu připravená zrovna pro příležitost tohoto druhu. Ivana se nenechala dlouho přemlouvat, ale jakmile bouchla zátka, položila mi ruce kolem krku a mazlivě pronesla: "Kocourku, čumáčku, ještě bych se předtím trošičku ošplíchala." Takže jsem začal napouštět vanu teplou vodou. Když byla koupel skoro připravena, přišla za mnou nahá do koupelny a vzápětí radostně vykřikla. Vycenila své dvě řady zoubků jako perličky a ukazovala mi do rohu pod oknem. Tam ležela zapomenutá plastiková kačenka, jíž tu zapomněl můj malý synovec asi před týdnem, kdy mě přijel navštívit na víkend brácha s rodinou. Ozvalo se dvojí šplouchnutí a do vany se nejdříve poroučela hračka, hned za ní již zcela svlečená Ivca. Pohled na ni byl z těch, na které se nezapomíná. Jedinečně tvarované boky, prsa tak akorátní, obličej ztělesněná dráždivá nevinnost rámovaný aureolou jejích zlatých vlasů, které splývaly do půli zad. Vydržel bych se dívat asi dlouho, z letargie mě však probral její hlásek jako konipásek: "Pojď za náma, čumáčku!" Stálo mě mnoho odříkání, abych jejímu přání nevyhověl a radši se takticky vzdálil. Napadlo mě totiž, že kdesi v útrobách mého bytu by měla být schovaná krabice s modelovou železnicí, mojí nejoblíbenější hračkou z dětství. Pro Ivanku určitě největší překvapení večera.
Potichu jsem rozestavěl koleje, trochu zaimprovizoval s přívodem proudu (trafo se během let někam ztratilo, ještěže žijem v době mobilních telefonů, aspoň jsem je mohl nahradit nabíječkou, která poskytovala výstupní napětí o stejné voltáži).
Ale to už za mnou do pokoje přicházela rozradostněná Ivana. Přivábil ji zvuk elektromotorku v mašince. Ta jí ostatně jela naproti a vezla jediný vagónek s drahocenným obsahem - sklenicí šampusu. Její rty se žíznivě dotkly okraje nádoby. Nasadil jsem jí na hlavu červenou nádražáckou čepici, hned nato si sedla vedle mě a mazlivě brala do rukou jednu lokomotivku za druhou. Dočista jsem z ní šílel při představě, že bere do ruky stejně mazlivě jiný válcovitý předmět. A mé představy se taky zakrátko staly skutečností. Už o dvacet minut později jsme se milovali. Uprostřed nádražíčka velikosti TT se zrychlovaly naše pohyby, po okruhu se líně šinuly motoráčky a mechanické návěstidlo nám v pravidelných intervalech spiklenecky kynulo.
Byli jsme blízko vyvrcholení, když náhle leknutím vyjekla. "Myš! Něco studenýho se mi otřelo o nohu!" Zamrkal jsem a vzápětí se rozesmál, protože mi došlo, že domnělá myš je ve skutečnosti motorák s chladnou železnou karoserií, kterému Iva nastavila do cesty omylem svoje lýtko.
"Uděláme jí z polštářku tunýlek, mašinečce, aby mě už nelekala!" Jak řekla, tak udělala. A propletenec našich těl se mohl dát zase do pohybu. Tentokrát jsem jí však připravil ještě jedno překvapení. Na koleje se vydala ozdoba mé klukovské sbírky lokomotiv - do detailů propracovaný model parního albatrosu opatřený dokonce imitací sirény. V jeho vnitřku se skrýval píst, který byl poháněn během jízdy převodem z kola. Když dostatečně napumpoval vzduch do nádržky usazené nahoře pod pláštěm strojku, tlak vzduchu otevřel ventil a s dosti hlasitým zvukovým efektem, nerozeznatelným od opravdové parní píšťaly, projel štěrbinou.
Což se stalo právě teď. Dlouhé zahoukání, během něhož naše těla došla k bouřlivému orgasmu. Ještě hodnou chvíli potom jsme vedle sebe strnule leželi, oddychovali a okolo nás lhostejně cvakal na výhybkách svými kolečky majestátní modrý albatros.
Nevím už, kolikrát jsme si to za ten nezapomenutelný večer zopakovali. Ráno jsem jen mlhavě vnímal, jak se Ivča obléká a spěchá do práce a nechává mě, který se mohl ještě dva dny vyvalovat doma s neschopenkou, samotného. Úderem desáté se však ozval zvuk motorku. Po kolejích ke mně putoval vlak, který se ztrácel pod listem papíru se vzkazem: "Zapla jsem Ti to přes časovej spínač. Doufám, že se zas brzo uvidíme, ty můj čumáčku."
Taky že jo. A pominu-li, že postupně můj byt stále víc připomínal hračkářství, skoro pokaždý to byl stejně hluboký zážitek jako tehdy poprvé.
