Za ušetřené peníze jsem si v obchodě s hračkami koupil točícího vlčka. Byl pěkně barevný, s kytičkami, s lístečky a dokonce žlutými motýlky. Krabici jsem láskyplně nesl oběma rukama a celou cestu domů jsem se těšil až si ho roztočím. Roztočím, on se bude točit a já se budu koukat. Budu se koukat a usmívat. A budu konečně šťastný. Přišel jsem domů a našel manželku s nějakým pánem v ložnici. Byli nazí, váleli se po sobě a smáli se. Když mě uviděli jak stojím mezi dveřmi s dětským vlčkem v rukou, nezmohli se na slovo. Chvíli jsme všichni tři mlčeli, ale pak začala moje žena vysvětlovat. Nejprve mně, potom jemu a nakonec sobě. Když viděla můj tupý, neměnící se výraz, hrozně jí to dopálilo. Dala mi facku, až se jí ňadra komicky otřásla. Leknutím jsem upustil vlčka a chytil druhou o futro. Panelákem přitom projelo duté, prchavé zasténání. Potom řekla, že s takovým volem už dál žít nemůže a že je konec. Mlčky jsem sebral ze země vlčka, otočil se a pomalu odcházel. Stejně jsem jim neměl co říct. Na odchodu mě něco bodlo do lopatky. Ohlédl jsem se a zrychlil krok, neboť manželka právě nahmátla druhé bronzové těžítko. V jejích očích jsem spatřil záblesk čehosi co mi prozradilo, že už mne opravdu nemiluje. Bylo mi smutno. Najednou jsem měl být sám. Rozveden. Opuštěn. Ale svíral jsem v rukou dětského vlčka, ano, krásného jiskřícího vlčka. Vyběhl jsem před dům, vytáhl ho z krabice a řádně roztočil. Byl překrásný, točil se, zpíval si svou písničku, občas poskočil a zase se narovnal, nepravidelně se nakláněl a z jeho barev teď bylo vidět jen splývající šmouhy. Rázem jsem na všechno zlé zapomněl. Byl jsem tu se svým vlčkem. Jen já a on. A on se točil. A já se koukal. Točil se tak výjimečně, až mi vyhrkly slzy. Myslím, že jsem byl opravdu šťastný. Odkudsi přiběhla malá holčička s dlouhými copánky a červenou sukýnkou. Sedla si na bobek k mému vlčkovi a koukala se na něj. Ihned jsem ji odkopl, protože nikdo nemá právo koukat se na mého vlčka, když se točí jen pro mě. Holčička udělala něco okolo třiceti kotoulů, pak narazila hlavou do stromu a rozplakala se. Křičel jsem na ní ať uteče, ale ona nic. Teprve když jsem jí pohrozil pětimetrovou lešenářskou trubkou, opatřenou na jednom konci čtyřiceti břitvami, dala se váhavě do klusu. Myslím ale, že ne tím nejšťastnějším směrem. Přímo do rušné hlavní třídy. Kontakt s dobře rozjetým zájezdovým autobusem byl ohromující. Tmavě rudá tekutina vystříkla tak vysoko, že se na okamžik zdálo, že snad zastíní celou oblohu, ale potom zase spadla hezky dolů. Potřísnila nejen stromy, trávu, lavičky a chodník, ale některé cákance mi zalepily oči a já neviděl ani vlčka, ani toho mladého muže, který okolo mě projížděl na elektrickém vozíčku. Neopatrným pohybem mého lešenářského náčiní jsem nechtěně vychýlil jeho dráhu, která rozhodně neměla mířit do hlubokého lesního srázu. Protřel jsem si pohotově oči rukávem, ale bylo pozdě. Mladík byl již na trase a nevypadalo to, že by se chtěl ještě někdy vrátit. Sebral jsem rozmrzele vlčka a opouštěl park s úmyslem hrát si někde jinde, když v tom mi cestu zkřížil policejní vůz... Hodili na mě nejen smrt toho mladého muže, když za čtrnáct dní po incidentu se několik odborníků shodlo na tom, že výjev na klášterní zdi pod srázem není kresba, ale pozůstatky onoho mladíka, ale přišili mi i tu malou svini. Spravedlnosti jsem se nedovolal. Obyčejný člověk jako já je proti té byrokratické sebrance zcela bezmocný. Dokonce mi odebrali vlčka, mou hračku, kterou jsem do poslední chvíle ukrýval ve spodním prádle. Soud proběhl rychle. Můj obhájce byl klidný a vyrovnaný člověk. Když spolu se mnou vyslechl rozsudek smrti, nedal na sobě nic znát, stiskl mi klidně pravici a poplácal po rameni. Vůbec nebyl nervózní. Obdivoval jsem ho. Cela smrti byla ve sklepení až na samém konci dlouhé úzké chodby. Samotná cela pak byla velmi strohého zařízení. Žádná okna, žádné koberce, žádné květiny. Ještě než mě přikurtovali na křeslo, zeptali se, jestli nemám nějaké poslední přání. Otázal jsem se, jestli by mi některý z mládenců z popravčí čety nemohl přinést mého vlčka, že bych si ho rád naposledy rozt

» Chcete uveřejnit vlastní povídku? Pošlete nám ji! «